Úspěšná kniha MUDr. Františka Koukolíka Mocenská posedlost se vrací na knižní trh v novém vydání, od základu přepracovaná a doplněná bohatou věcnou dokumentací. Fenomén moci od prvního vydání knihy (Karolinum 2011) zdá se posílil a více prorostl mnoha, prakticky všemi oblastmi života populace na planetě Zemi. Nové zpracování problému se opírá o čísla statistik, o interpretaci každodenních událostí ve světě, o výsledky anket a psychologických experimentů, nepomíjí ani autorovu doménu – neurovědu jako zdroj poznání nejniternějších lidských podnětů i úchylek. (...) Metodou pohledu je ovšem vždy kritický rozum. Skrze něj a v širokých souvislostech podává autor obraz světa, který je stále více varující. (shrink)

Cieľom článku je osvetliť niektoré historické okolnosti vzniku analytickej filozofie. Prvou z nich je zrod novovekej fyziky, ktorý viedol k rozšíreniu nového, empirického prístupu ku skutočnosti. Snažíme sa ukázať úlohu, ktorú v procese vzniku novovekej fyziky zohrala scholastická filozofia spolu s kartezianizmom. Ďalšia časť state objasňuje niektoré aspekty subjektivizmu, ktorý zohral významnú úlohu v novovekej filozofii. V jadre subjektivizmu leží podľa nášho názoru dezinterpretácia Descartovej filozofie. Prekonanie subjektivizmu analytickou filozofiou možno potom interpretovať ako návrat na miesto, na ktorom (...) Descartes pôvodne stál. (shrink)

Cieľom štúdie je analýza Rortyho hodnotenia Heideggera ako ironického teoretika. Rorty tvrdí, že úlohou filozofie je kritika filozofickej tradície, pričom Heidegger je mu v tomto zmysle inšpiráciou. Problémom však je, že Heideggerovi nejde o historicko-filozofickú interpretáciu dejín filozofie, ale len o filozofickú, a tú podriaďuje jedine vlastným filozofickým záujmom. Pre zodpovedné skúmanie hlavného problému je nevyhnutná Rortyho definícia a vymedzenie teoretického ironika, ktorý má pochybnosti o funkčnosti, zameranosti či privilegovanosti slovníkov, ale aj o existencii akéhosi konečného slovníka. (...) Je nevyhnutné poukázať na antropologický a morálno-axiologický rozmer novopragmatistického myslenia, ktorý je vzdialený Heideggerovi po obrate a taktiež na problém sokratovskej spravodlivosti, ktorý mu je taktiež vzdialený, na rozdiel od rortyovského ironika. Dôležitou črtou teoretického ironika je odmietanie tradičnej metafyziky a sústredenie sa na metafyziku v úplne odlišnom slova zmysle, teda ide o snahu pochopiť metafyzické (teoretické) nutkanie natoľko, že sa ho človek zbaví. Avšak ani to pre Heideggera neplatí. Rortyho výzva k filozofii ako napĺňaniu ľudskosti je v absolútnom nesúlade s Heideggerovým Listom o humanizme, v ktorom humanizmus podriaďuje dejinám Bytia a vôbec mu nejde o človeka alebo ľudskú dôstojnosť, ale len o myslenie Bytia. (shrink)

Sven K. Knebel wyklada filozofię w Freie Universität Berlin. Jego praca została przez tenże Uniwersytet przyjęta w roku 1998 jako podstawa habilitacji z zakresu filozofii. Lata 1550-1700 wymienione w tytule omawianej pracy, to okres pomiędzy ogłoszeniem Dekretu o usprawiedliwieniu na Soborze w Trydencie oraz ogłoszeniem Bulli Unigenitus. Na koniec wspomnianego okresu przypadają lata życia G. Leibniza, 1646-1716. Knebel koncentruje się więc na 150 latach filozoficzno-teologicznych dysput, w których zasadniczym pytaniem było: jak w sposób spekulatywny mówić o Bożej i ludzkiej wolności (...) z jednej strony oraz o związanej z nią moralnej konieczności z drugiej strony? (shrink)

Článek se zabývá třemi fyzikálními teoriemi, jež popírají realitu času, konkrétně koncepcí Kurta Gödela, Juliana Barboura a Carla Rovelliho. Tvrzení, že čas neexistuje, totiž přesahuje rámec fyziky a nemalou měrou spadá také do oblasti filozofie, čímž zde otevírá prostor pro jeho filozofickou reflexi. Co tedy z hlediska filozofie znamená, že čas neexistuje? Je například možné, aby změna existovala bez času? Abych mohla odpovědět na zmíněné otázky, nejprve se zaměřím na samotný pojem existence. Dále představím jednotlivé autory a jejich (...) koncepce, které se pokusím kriticky zhodnotit, a na závěr upozorním na související epistemologické a ontologické problémy. (shrink)

Psychofyzick problm je centrlnm problmem ve filozofii mysli. Filozofie pedkld adu een psychofyzickho problmu v podob koncept a teori ve snaze odpovdt na otzky, zda fyzick a mentln fenomny maj njak vztah a pokud ano, jakm zpsobem se tento vztah uskuteuje. Otzky ohledn vztahu fyzickho a mentlnho aspektu a ohledn jejich podstaty nejsou povaovny psychiatri za zsadn, pestoe se psychiatrie ve vzkumu i klinick praxi zamuje na dl aspekty tohoto problmu. Tento lnek zkoum, kter filozofick koncepce psychofyzickho problmu se (...) uplatuj v teoretickch konstruktech psychiatrie. (shrink)

Článek má za cíl ukázat podobnosti mezi Humovou a Madisonovou politickou filozofií v oblasti politiky náboženské tolerance. Humův kritický postoj k církvím a k náboženství je dnes v interpretační literatuře velmi známý. Často se však zapomíná na důsledky, které z tohoto postoje plynou pro jeho politickou filozofii. Hume se totiž na mnoha místech svého rozsáhlého filozofického díla (kam je třeba řadit i jeho Dějiny Anglie a mnohé eseje) zamýšlel nad otázkou, jak řídit stát nábožensky roztříštěný do církví a sekt. Podobně (...) se i jeden z nejvýznamnějších otců zakladatelů, James Madison, obával názorově roztříštěné společnosti; přičemž co do důvodů i řešení tohoto problému je patrná podobnost mezi jeho a Humovými myšlenkami. Hume i Madison shodně považovali za zdroj lidské tendence ke stranictví lidskou přirozenost a řešení této stranickosti spatřovali jednak v ustavení státu na co nejširším území, a jednak v co největší míře tolerance rozličných názorů i v náboženských otázkách. Oba argumentovali tím, že se v dějinách prakticky ukázalo jako nejúčinnější právě zavedení co nejširší náboženské tolerance. Kromě toho Madison používá stejné metafory a výrazy ve stejném kontextu jako Hume. Humův vliv na Madisona v otázce náboženské tolerance tak nelze při interpretaci intelektuálních zdrojů Jamese Madisona dále přehlížet. (shrink)

Článek má za cíl ukázat podobnosti mezi Humovou a Madisonovou politickou filozofií v oblasti politiky náboženské tolerance. Humův kritický postoj k církvím a k náboženství je dnes v interpretační literatuře velmi známý. Často se však zapomíná na důsledky, které z tohoto postoje plynou pro jeho politickou filozofii. Hume se totiž na mnoha místech svého rozsáhlého filozofického díla (kam je třeba řadit i jeho Dějiny Anglie a mnohé eseje) zamýšlel nad otázkou, jak řídit stát nábožensky roztříštěný do církví a sekt. Podobně (...) se i jeden z nejvýznamnějších otců zakladatelů, James Madison, obával názorově roztříštěné společnosti; přičemž co do důvodů i řešení tohoto problému je patrná podobnost mezi jeho a Humovými myšlenkami. Hume i Madison shodně považovali za zdroj lidské tendence ke stranictví lidskou přirozenost a řešení této stranickosti spatřovali jednak v ustavení státu na co nejširším území, a jednak v co největší míře tolerance rozličných názorů i v náboženských otázkách. Oba argumentovali tím, že se v dějinách prakticky ukázalo jako nejúčinnější právě zavedení co nejširší náboženské tolerance. Kromě toho Madison používá stejné metafory a výrazy ve stejném kontextu jako Hume. Humův vliv na Madisona v otázce náboženské tolerance tak nelze při interpretaci intelektuálních zdrojů Jamese Madisona dále přehlížet. (shrink)

Tato studie je inspirována knížkou Petra Urbana Jak rozumíme druhým? Studie o sociálním rozumění a sdílení světa nejen u člověka a věnuje se současným diskuzím o povaze sociálního rozumění, zejména v případě nelinguálních tvorů. Nejvýraznější pozice zastává na jedné straně skupina srovnávacích psychologů kolem M. Tomasella, která vychází z filosofů kolektivní intencionality, na straně druhé D. Leavens a K. Bardová, kteří mají blízko k interaktivistické interpretaci problému sociálního rozumění. Bude ukázáno, že rozdíly ve výsledcích empirických výzkumů mají základ v (...) ontologických závazcích jednotlivých výzkumných programů, přičemž důležitou roli hraje vymezení se vůči problému antropologické diference. Studie se táže, je-li možné prostředky filosofi e vědy mezi soupeřícími teoriemi rozhodnout. Na závěr je uvedena možnost biosémiotické reinterpretace mimo-lidského sociálního rozumění na pozadí teorie umweltu. (shrink)

Článek se zabývá různými možnými úhly pohledu na problém závislosti, nakolik je relevantní pro filosofii. Nejprve diskutuje vztah mezi závislostí a akrasií; poté navrhuje další směry analýzy závislosti jakožto komplexního problému aktérova postoje k možnostem vlastní existence a pravidlům her a kontextů, v nichž se pohybuje.The paper deals with various possible points of view on the problem of addiction, as far as it is a relevant philosophical topic. It discusses first the relationship between addiction and akrasia; then it suggests (...) other directions for the analysis of addiction as a complex problem of the agent’s stance to the possibilities of her/his own existence and to the rules of the games and contexts within which she/he acts. (shrink)

Badania nad twórczością Brunona Schulza, ze względu na brak ciągłości w zapiskach autobiograficznych, zaginioną korespondencję czy wreszcie nawet zaginione dzieła, nie od dziś przysparzają problemów badacz(k)om. Kompletne archiwum Schulza nie istnieje. Twórca, którego historia nie dysponuje kopią zapasową w postaci multimedialnych archiwów, zmienia się zatem w medialny byt, którego los jest nierozerwalnie związany z gestem tworzenia narracji. W ciągu ostatnich lat szczególnie dominującą narracją stała się ta wiążąca twórczość i całe życie Schulza z dyskursami kultury pamięci poświęconej Zagładzie. Poszukując znaczenia (...) archiwum w kontekście interpretacji dzieł pisarza i dyskursów biograficznych, autorka artykułu szuka odpowiedzi na pytanie dotyczące znaczenia luk w biografii Schulza i ich udziału w tworzeniu mitu pisarza poprzez referencje do teorii mediów i archiwistyki. Porównując biograficzne trendy z tymi dominującymi polską kulturę pamięci, tekst oferuje uaktualnione spojrzenie na twórczość Schulza oraz na sposoby pisania o pisarzach dwudziestolecia międzywojennego. Wykorzystując warsztat metodologiczny charakterystyczny dla badań medioznawczych, tekst udowadnia zasadność pozycjonowania prozy Schulza na szerszym socjopolitycznym i kulturowym tle Galicji początku XX wieku. Poprzez ponowną analizę takich tekstów, jak Wiosna czy Druga jesień, artykuł ukazuje twórczość pisarza jako multimedialne i komunikacyjne archiwum, którego jedną z płaszczyzn (istotnych dla prawidłowej interpretacji) jest ewokowanie kontekstów kulturowych związanych z dokładnie określonym czasem i przestrzenią. (shrink)

Poppera i Tarskiego wiele łączyło. Obaj urodzili się na początku XX wieku i obaj pochodzili z rodzin żydowskich zasymilowanych w swoich ojczyznach. Obaj emigrowali w czasie wojny ze swych krajów i obaj do końca życia przebywali na obczyźnie. Zarówno Popper jak i Tarski żywo interesowali się filozofią, ale obaj odebrali też akademickie wyksztalcenie matematyczne. Podobny był przedmiot ich głównych zainteresowań: obaj analizowali teorie naukowe. Popper zajmował się metodologią nauk empirycznych, natomiast Tarski badaniami systemów dedukcyjnych. Popper ponadto uprawiał filozofię i wielokrotnie (...) wyrażał swoje stanowisko w kwestiach filozoficznych. Inaczej było z Tarskim: zasadniczo unikał wypowiadania się na tematy filozoficzne, będąc bardzo ostrożnym w wyciąganiu wniosków natury światopoglądowej z logiki, co nie przeszkadzało, że rezultaty jego badań logicznych uznawane były przez wielu, w tym również przez Poppera, za brzemienne w konsekwencje filozoficzne. Obaj byli, każdy w swojej dziedzinie, myślicielami oryginalnymi, więcej - wybitnymi i obaj aktywnie uczestniczyli w życiu naukowym swoich czasów. Kiedy w latach 30. zbliżyli się do Koła Wiedeńskiego, zarówno Popper jak i Tarski zaznaczyli swoją odrębność wobec koncepcji głoszonych przez jego członków. To właśnie za sprawy Koła Wiedeńskiego doszło do ich spotkania - spotkania, o którym później wielokrotnie wspominał Popper. Popper poszukujący teoretycznej podstawy dla swej filozofii nauki znalazł ją. w semantyce Tarskiego. (shrink)

Příspěvek se zaměřuje na otázky týkající se statusu filozofie na počátku 21. století – její pozice v oblasti lidského poznání a vymezení jejího vztahu ke speciálněvědním oborům. Akcentuje a mapuje ten rozměr filozofie 20. století, který se obrátil k jazyku a inicioval a formuloval debaty o vědní metodologii a o úloze filozofie při stanovování základů vědeckého poznání (tj. jeho filozofického fundamentu). Modelovým příkladem uvedených otázek bude v příspěvku analýza vývoje vztahu mezi tzv. analytickou filozofií jazyka a lingvistikou: (...) bude stručně vymezena jejich (vzájemná) pozice v procesu poznávání lidského jazyka a řeči a zkoumány možnosti stanovení hranice mezi těmito dvěma přístupy. Zároveň bude charakterizována povaha jejich nepochybných kontaktů a budou diskutovány důvody těchto procesů. V souhlasu s Lakoffovou tezí, že „na filosofii záleží také v akademickém světě, protože pojmové rámce, na nichž jsou založeny celé akademické disciplíny, mají obvykle své kořeny ve filosofii a […] zcela jistě to platí i v [...] lingvistice,“ poukážeme na historicky danou (explicitní či implicitní) filozofickou fundaci lingvistických teorií a nastolíme otázku, co činí tuto fundaci fundací filozofickou, co ji činí předmětem filozofie a co tedy v posledku znamená věnovat se filozofii jazyka (ve vztahu k lingvistickému zkoumání téhož předmětu). Podrobíme analýze hypotetickou odpověď na výše uvedené otázky – do jaké míry představuje filozofii jazyka reflexe/tematizace základních předpokladů o předmětu a metodě zkoumání, kterou provádějí lingvisté, do jaké míry je možné filozofii jazyka redukovat na metodologii lingvistiky a co by se nabízelo jako alternativa k této redukci. Na uvedeném základě se pokusíme vymezit prostor pro filozofické zkoumání související s jazykem. Analýza podoby tohoto prostoru by pak měla přinést odpověď na otázku po významu slovního spojení „specificky filozofický přístup a přínos“. (shrink)

Poppera i Tarskiego wiele łączyło. Obaj urodzili się na początku XX wieku i obaj pochodzili z rodzin żydowskich zasymilowanych w swoich ojczyznach. Obaj emigrowali w czasie wojny ze swych krajów i obaj do końca życia przebywali na obczyźnie. Zarówno Popper jak i Tarski żywo interesowali się filozofią, ale obaj odebrali też akademickie wyksztalcenie matematyczne. Podobny był przedmiot ich głównych zainteresowań: obaj analizowali teorie naukowe. Popper zajmował się metodologią nauk empirycznych, natomiast Tarski badaniami systemów dedukcyjnych. Popper ponadto uprawiał filozofię i wielokrotnie (...) wyrażał swoje stanowisko w kwestiach filozoficznych. Inaczej było z Tarskim: zasadniczo unikał wypowiadania się na tematy filozoficzne, będąc bardzo ostrożnym w wyciąganiu wniosków natury światopoglądowej z logiki, co nie przeszkadzało, że rezultaty jego badań logicznych uznawane były przez wielu, w tym również przez Poppera, za brzemienne w konsekwencje filozoficzne. Obaj byli, każdy w swojej dziedzinie, myślicielami oryginalnymi, więcej - wybitnymi i obaj aktywnie uczestniczyli w życiu naukowym swoich czasów. Kiedy w latach 30. zbliżyli się do Koła Wiedeńskiego, zarówno Popper jak i Tarski zaznaczyli swoją odrębność wobec koncepcji głoszonych przez jego członków. To właśnie za sprawy Koła Wiedeńskiego doszło do ich spotkania - spotkania, o którym później wielokrotnie wspominał Popper. Popper poszukujący teoretycznej podstawy dla swej filozofii nauki znalazł ją. w semantyce Tarskiego. (shrink)

Akým druhom činnosti filozofia je, aký má zmysel, aké otázky si má klásť, a akým spôsobom ich má uchopiť? Mojím cieľom v článku nie je priamo odpovedať na tieto otázky, na ktoré nie je žiadna jednoduchá odpoveď. Chcem skôr kriticky preskúmať stále populárne poňatie filozofie: filozofia ako skúmanie usilujúce o pravdu či poznanie pravdy. O výroky v tomto duchu nie je vo filozofickej tradícii núdza. Otázka znie: hovoria nám tieto metafory niečo podstatné o filozofii?

Tématem studie je dosud neprobádaná oblast vnějších dějin vzniku sociologie vědeckého poznání. Jejím záměrem je analýza vnějších faktorů, které se podílely na vzniku této disciplíny, a to za účelem nalezení odpovědi na otázku, proč vznikla právě v sedmdesátých letech minulého století na Oddělení pro studium vědy při Edinburské univerzitě a právě v podobě tzv. silného programu sociologie vědění. Skrze postavu zakladatele edinburského Oddělení pro studium vědy C. H. Waddingtona se studie zaměřuje konkrétně na dvě epizody, a to na vznik politicky (...) angažovaného hnutí britských levicových vědců ve třicátých letech prosazujících myšlenku sociální funkce vědy a na politizaci tzv. problému dvou kultur v poválečné Velké Británii, která vedla ke změně britské vědní politiky a k reformám britského systému vzdělání. Závěrečná část studie pak věnuje pozornost individuálním zájmům těch členů edinburského Oddělení pro studium vědy, kteří stáli za bezprostředním vznikem silného programu. (shrink)

Filozofie ve 20. století ztratila velkou část svých kompetencí a pro svou údajnou neužitečnost se stala terčem kritiky ze strany přírodních vědců. Vztah mezi filozofií a vědou lze řešit pomocí tří stanovisek, kterými jsou antiscientismus, konceptuální analýza a naturalismus. Obsahem článku je charakteristika jednotlivých přístupů a identifikace problémů, s nimiž se musí jejich zastánci potýkat. Autorovi se jako nejslibnější jeví Quinem inspirovaný naturalismus, podle něhož má veškeré poznání povahu syntetických aposteriorních výroků, a filozofie je proto kontinuální s přírodní (...) vědou. Není třeba obávat se zániku filozofie jako samostatné disciplíny, naturalismus může naopak přispět k dořešení mnohých filozofických problémů pomocí metodologie a poznatků přírodních věd. (shrink)

1. Yugyo chŏnt'ong kwa taedong inyŏm -- 2. Yugyo chŏnt'ong, Han'guk minjujuŭi, taedong minjujuŭi -- 3. Taedong minjujuŭi wa pip'an iron ŭi pangbŏp -- 4. Munmyŏng chŏnhwan ŭi sidae wa saengt'ae, taedong minjujuŭi ŭi kanŭngsŏng.

Sven K. Knebel wyklada filozofię w Freie Universität Berlin. Jego praca została przez tenże Uniwersytet przyjęta w roku 1998 jako podstawa habilitacji z zakresu filozofii. Lata 1550-1700 wymienione w tytule omawianej pracy, to okres pomiędzy ogłoszeniem Dekretu o usprawiedliwieniu na Soborze w Trydencie oraz ogłoszeniem Bulli Unigenitus. Na koniec wspomnianego okresu przypadają lata życia G. Leibniza, 1646-1716. Knebel koncentruje się więc na 150 latach filozoficzno-teologicznych dysput, w których zasadniczym pytaniem było: jak w sposób spekulatywny mówić o Bożej i ludzkiej wolności (...) z jednej strony oraz o związanej z nią moralnej konieczności z drugiej strony? (shrink)

Ačkoliv patří život a otázky spojené s jeho definicí k tradičním filozofickým tématům, na počátku jednadvacátého století a po zhruba dvou a půl tisíci letech filozofické tradice není k dispozici uspokojivá definice života. Obtíže spojené s definováním života neprovází pouze filozofii, ale všechny obory, kterých se téma života týká. Příčiny tohoto stavu lze vnímat jako kombinaci několika komplementárně spojených skutečností. V textu jsou uvedeny jako důvody pro nemožnost vytvoření univerzální definice života. Postupně se věnují problematice původu života a postulované hranici (...) mezi živým a neživým, vývoji života a jeho různorodosti, mnohostem přístupů k definování života a neustávajícím objevům nových organismů, filozofické tradici a nejasnosti používaných pojmů, vývoji života jako historickému procesu, kritice definic života z pohledu „jednoho vzorku“ a reflexi pojmu život konceptuální analýzou. Zdůrazněny tak jsou filozofická tradice, otázky spojené s životem a jeho vybranými definicemi, aktuální poznatky a výzkumy věnující se životu, stejně tak možný přínos filozofie ke snahám nalézt definici života jako takovou. Východiskem předkládaného textu je naturalismus, fyzikalismus a redukcionismus. (shrink)

Ačkoliv patří život a otázky spojené s jeho definicí k tradičním filozofickým tématům, na počátku jednadvacátého století a po zhruba dvou a půl tisíci letech filozofické tradice není k dispozici uspokojivá definice života. Obtíže spojené s definováním života neprovází pouze filozofii, ale všechny obory, kterých se téma života týká. Příčiny tohoto stavu lze vnímat jako kombinaci několika komplementárně spojených skutečností. V textu jsou uvedeny jako důvody pro nemožnost vytvoření univerzální definice života. Postupně se věnují problematice původu života a postulované hranici (...) mezi živým a neživým, vývoji života a jeho různorodosti, mnohostem přístupů k definování života a neustávajícím objevům nových organismů, filozofické tradici a nejasnosti používaných pojmů, vývoji života jako historickému procesu, kritice definic života z pohledu „jednoho vzorku“ a reflexi pojmu život konceptuální analýzou. Zdůrazněny tak jsou filozofická tradice, otázky spojené s životem a jeho vybranými definicemi, aktuální poznatky a výzkumy věnující se životu, stejně tak možný přínos filozofie ke snahám nalézt definici života jako takovou. Východiskem předkládaného textu je naturalismus, fyzikalismus a redukcionismus. (shrink)

Článek analyzuje funkci, kterou v díle raného M. Heideggera plní myšlenka destrukce, a zkoumá na tomto základě, jak je obecně možné charakterizovat vztah mezi hermeneutikou a destrukcí, resp. vzhledem k pozdějšímu vývoji filozofie mezi hermeneutikou a dekonstrukcí. Při analýze pojmu destrukce je položen důraz na to, jak je postup destrukce použit na tradici aristotelské substancialistické ontologie a na Kantovu teorii poznání, což jsou dvě klíčová témata raného Heideggera. Při zkoumání vztahu mezi hermeneutickou a dekonstruktivní intencí filozofování se naproti tomu (...) článek soustředí na to, jak jsou oba tyto přístupy rozvinuty u pozdějších autorů, na něž měla Heideggerova filozofie silný vliv: u J. Derridy a u H.-G. Gadamera. V závěru článku je upozorněno na to, že určité pojítko mezi hermeneutikou a dekonstrukcí lze navzdory všem rozdílům spatřovat v pojmu kritiky. (shrink)

Diskussion over begrebet 'skønhed', og om hvordan den påvirker vores liv.

On the eminence and dignity of parents; in the light of Koran and Hadith (Islamic traditions), also Muslim ethics.